Pocházíte z Dobříše?
Nepocházím, jsem původem odjinud, do Dobříše jsem se nastěhoval v roce 1975. Předtím jsem bydlel 24 let v Praze a 9 let v Mníšku pod Brdy.
Jak dlouho běháte?
Běhám od svých 34 let, nebo možná 32 let.
Jak a proč jste s běháním začal?
Nejdřív jsem začal chodit stokilometrové pochody. Bydlel jsem v Mníšku pod Brdy, poté co jsem se odstěhoval z Prahy. Tam jsme bydleli se ženou a dětmi a tam jsem se také skamarádil s panem Zajíčkem.
On tehdy pořádal sedmý nebo osmý ročník Brdské stezky a já začal pomáhat s organizací. Pan Zajíček mě navnadil, abych si tu stovku sám zkusil, byla tam výhoda, že se šla stovka ve dvou okruzích, tak jsem si říkal, když dojdeš první okruh, jsi po 50 kilometrech doma, tak to můžeš zabalit. Nakonec jsem ušel i to druhé kolo, s jednou partou, která mi tempem hodně vyhovovala. A od té doby jsem chodil neustále na další stovky a dálkové pochody od 50 kilometrů výše.
Potom do toho přišly nějaké běžecké stovky, běžel jsem třeba dvaceti čtyř hodinovku nebo 100 kilometrů v Olomouci a v Košicích.
V Košicích to začalo tím, že 10. ročník Košického maratónu byl poprvé otevřen pro všechny, přihlásil jsem se s kamarády, říkali jsme si, že stovku ujdeme za čtrnáct hodin a tak ten maratónský limit zvládneme. Nějak se mi to zalíbilo, od té doby jsem začal běhat plno těchto závodů. Ten Košický maraton mi tak nějak zůstal a tak jsem ho v roce 2015absolvoval po třicáté čtvrté za sebou.
A jak jste pokračoval dále?
Od toho 9. ročníku jsem převzal po panu Zajíčkovi organizaci Brdské stezky, nejdřív to byl 100 kilometrový pochod, k tomu padesátikilometrová trasa a další kratší.
U té stokilometrové trasy se asi před 12 lety skončilo, nebyl o ni takový zájem, takže jsme s její organizací přestali a dělali nejdelší padesátikilometrovou trasu a tu jsme začali dělat i běžeckou. Dokonce jsme v Mníšku pod Brdy dvakrát pořádali i Mistrovství republiky.
Na to navázalo zahraničí. Jezdili jsme do Rakouska na jeden dlouhý běh. Rakušané a Němci pořádali Evropský pohár ultramaratonců, ten se skládal ze 100 kilometrů závodu ve Švýcarsku, 75 kilometrů v Německu a ještě další 50 kilometrový závod v Německu. Pro zájemce z Čech jsme jako Tělovýchovná jednota Mníšek pod Brdy pořádali autobusové zájezdy do Švýcarska, kde jsme strávili více dní i turistikou.
Tam jsme se také seznámili s kamarády ze Slovinska a ti měli podobný závod 75 kilometrů přes Logarskou dolinu, letos pořádají 26. nebo 27. ročník. My jsme je pozvali na náš běh do Mníšku a oni nás pozvali zase k nim, takže my k nim už nějakých 24 let jezdíme do Slovinska a také zase asi na týden.
Potom jsme se s nimi spojili, domluvili a vyhecovali Němce, že když chtějí mít Evropský pohár ultramaratonců a mají v něm jen Německo a Švýcarsko, tak co přizvat i nás, že se bude běhat i v Česku a Slovinsku. Němci to akceptovali a po roce si přijeli prohlídnout naši akci a přistoupili na to. Evropský pohár ultramaratonců se rozšířil na sedm závodů, přibyl ještě další rakouský závod a další ve Francii na pomezí Německa a Francie.
A jak to vypadá s Brdskou stezkou do budoucna?
V roce 2016 proběhne 49. ročník Brdské stezky, ten další ročník bude 50., a potom s ní asi skončíme. Už je toho dosti na mne, pořádám to se svými kamarády a je to náročné. Pořádat ten běžecký závod a pochod není nic snadného, jsou k tomu potřeba peníze, které neustále chybí, je to složitost.
Co dalšího jste ještě podnikal?
Začali jsme běhat po světě i Evropě maratóny, absolvoval jsem třeba nejstarší stovku v Evropě.
My nejenže jsme pořádali zájezdy po Evropě, víceméně na maratóny a nějaké další dlouhé laufy, také jsme v zimě objížděli všechny běžkařské laufy s delší distancí. Byly to většinou běhy Světového poháru na lyžích, do toho jsou vybrány všechny dlouhé běhy po Evropě – Německo, Francie, Rakousko, Itálie, Norsko, Finsko, Švédsko, Island, Estonsko, u nás Jizerská padesátka, Bílá stopa na Slovensku, mimo Evropu to je Amerika, Kanada, Austrálie, Japonsko, nově také Čína. Aby měl člověk Světový pohár na lyžích za absolvovaný, musel se zúčastnit minimálně dvou mimoevropských závodů.
Absolvoval jsem to se skupinou lidí, vyjeli jsme do Kanady, abychom splnili podmínky Světového poháru. To bude asi moje nejdražší medaile, kterou jsem získal. Cesty, které s ní byly spojené, byly hodně náročné.
Taky proběhly nějaké triatlony i mnohokrát Ironman samozřejmě.
Jaký byl Váš nejdelší běžecký závod?
Můj nejdelší byl asi Vasův běh ve Švédsku, který jsem absolvoval dvakrát, to je také zajímavé, po startu je hodně specifický. Spartathlon jsem zatím neabsolvoval a už asi neabsolvuji.
A jak jste na tom se závody dnes?
Teď už běhám více rekreačně, moc netrénuji, ten Košický maratón běhám jenom, protože si jezdím pro čárku za účast, jsem tam jako jeden z Čechů s nejvíce absolvovaným počtem závodů. Tam to chci nějak ještě absolvovat a je tam limit šest hodin, takže jde o to se sebezapřením ty dvě kola zvládnout. V prvním kole se potrápit a v druhém kole to zvládnout rychlou chůzí a indiánským během, a tím si splnit předsevzetí, že nějaký ten maratón ještě uběhnu.
Jaká byla Vaše asi nejextrémnější akce?
Jednou jsem se dvěma kamarády absolvoval v jednom týdnu pět stokilometrovek. Absolvovali jsme čtyři a na tu pátou jsme potřebovali přejet do Holoubkova, ale kamarád, který nás měl vézt, to na třetí stovce zabalil a museli jsme se přepravit sami, abychom to stihli na 11. hodinu na start.
V tom týdnu mezi závody jsem byl mezitím ještě dva dny v práci, tak to byl hodně dobrý týden, hodně nabitý.
Spojili jsme různé závody u nás a v Německu a mohli jsme udělat takovýto vrcholný výkon, myslel jsem si, bůhví co nedokážeme, ale jen jsme si ničili zdraví.
Jak odpočíváte?
Hodně jsme na Slovensku dělali akce, jako třeba, že jsme absolvovali v pěti, nebo šesti lidech celou hřebenovku v Nízkých Tatrách jednorázově za 20 hodin, ze Švermova do Donoval, sami bez zajištění. Nesli jsme si vodu a minimální občerstvení, bylo to v létě, tak se šlo nalehko a nehrozilo nebezpečí, že by bylo špatné počasí. Dřív jsme to šli již několikrát, ale tentokrát jsme se dohodli, že to zvládneme naráz, dělá to kolem 100 kilometrů, takže jsme si takhle udělali radost.
Na Slovensko jezdím pořád minimálně třikrát čtyřikrát za rok se ženou, nebo s partou na dovolenou. Na těch akcích, říkáme jim Toulky po horách (mají asi 18 ročníku) jedeme s partou lidí, teď už bydlíme na místě a děláme si výšlapy do okolí. Nejraději se přesuneme autobusem nebo vlakem někam dále a potom se vracíme do místa, kde bydlíme.
To je taková akce, díky níž se vždy dostaneme na místa, kam se normální lidi nedostanou. Je to vybraná oblast, trasy, kam by člověk sám nejel, ale takto je to hodně zajímavé. Máme s sebou kamaráda, který to točí, a potom s tou samou partou děláme na tři - čtyři dny setkání, jezdíme do Lužických hor, které si projdeme a potom si večer pustíme videa a fotky, co kdo natočil a vyfotil.
Účastnil jste se letos seriálu závodů Brdman?
Letos mi vyšel jeden závod Brdmena, dublon, tam, kde jsme se potkali.
Co byste vzkázal našim čtenářům?
Podle toho, kterým. Sportovcům bych vzkázal, aby je to nepřestalo bavit, aby se jim ten sport líbil, ale lenivým nemám co vzkázat.
Autor článku: Šárka Spáčilová
Odkaz na zdroj:
http://www.dobrisskoaktualne.cz/rozhovory/sport/rozhovor-josef-krejsa
